Eva nastoupila do Domova pro mne před šesti lety jako osobní asistentka. Přestože se cíleně nikdy za povýšením nehnala, její práce a schopnosti mluvily za ni. A tak se postupně přes pozici vedoucí týmu dostala až ke koordinaci celé služby osobní asistence. Jaké to je najednou šéfovat svým kolegyním? A jak se nastupuje do vedoucí funkce v době nouzového stavu? O tom nám povyprávěla v rozhovoru.
Zhruba od začátku roku 2020 ses připravovala na převzetí funkce koordinátorky osobní asistence. Zvykla sis už na to, že jsi vlastně nadřízená svých kamarádek v kanceláři?
Je to pořád trochu divné. (smích) Vztahy mezi vedoucími týmu a koordinátorkou jsou obecně nastavené na velmi kamarádské vlně, bylo to tak i za Gábiny a troufám si říct, že je to tak i teď, ale rozdíl to je. Na některé věci se teď dívám trošku jinak. Taky jsou na mě třeba vyvíjené nějaké tlaky a já pak musím vyvíjet tlaky na holky vedoucí. A někdy mám pocit, že si myslí, že něco říkám z legrace, ale já to myslím vážně. Nebo mám trošku obavy, jak některé věci přijmou, aby si nemyslely, že mi narostl hřebínek a chci si na nich teď honit ego. Z toho mám trochu obavy, ale možná to je jenom můj problém. Já mám tak obecně obavy z hodně věcí a pak se často ukáže, že zbytečně.
Z čeho jsi ještě při přijímání pozice vedoucí osobní asistence měla obavy?
Především z byrokracie. Abych na nic nezapomněla, abych to napsala správně, neudělala nějakou chybu a pak nepřišla nějaká velká pokuta pro Domov, která ho zruinuje. Bylo to umocněné i tím, že jsem vlastně nestihla od mé předchůdkyně načerpat všechny informace, protože v březnu přišel nouzový stav. Ale ukázalo se, že to je v pohodě a stane se z toho postupem času rutina. Sem tam chybku udělám, tak se opraví a není problém.
Narazila jsi i na nějaké praktické věci, které jsi neuměla a musela je zvládnout? Např. práce s konkrétními programy…
To je asi to nejmenší. U mě je největší kámen úrazu komunikace. Umět vyjádřit to, co chci a tak, jak to myslím. S podřízenými, nadřízenými, vlastně s kýmkoliv. Já jsem taková sociální hromádka neštěstí. Spíš asociální… Bála jsem se třeba chodit na sociální šetření, pořád poznávat nějaké nové lidi a vysvětlovat jim, co děláme a za jakých okolností. Zase se mi ale potvrdilo, že když už daná situace nastane, tak jsem, troufám si říct, profesionál.
Cesty na sociální šetření nahradily služby v terénu, kterých sis užila v týmu seniorů požehnaně?
Je pravda, že za poslední dobu jsem byla na místech, o kterých jsem ani nevěděla, že v Brně jsou. Zjistila jsem třeba, kam jezdí autobus 302! (smích) Terén mi to ale určitě nenahradí. Dřív jsem byla v terénu zhruba půlku svého času, teď mám třeba jenom jednu ušmudlanou službičku týdně, když jsou na mě vedoucí hodné a dají mi ji. Musím se často vyloženě doprošovat, aby mi tam někdo nějakou službu dal. Nikdy bych si nemyslela, jak mi bude terén chybět.
V čem ti chybí?
Ten den je prostě takový pestřejší. Když je člověk primárně v kanceláři, tak se to strašně vleče. Ale je vlastně dobře, že mě vedoucí týmu na služby nepotřebují. Mám fungovat jako taková pojistka na pokrytí náhlých výpadků. Když výpadky nejsou, značí to, že máme dost schopných pracovníků. (klepe na dřevo)
Co všechno tedy k tvé práci patří? Co musíš zvládnout a ohlídat?
Pořád tak nějak hlídám kapacity jednotlivých týmů, zjišťuju, kde jsou potřeba lidi, kde můžeme přijmout nové klienty apod. Komunikuji se zájemci o služby, když je můžeme přijmout, jedu na sociální šetření, kde dám dohromady podklady pro sepsání smlouvy. No a potom se v tom snažím udržet pořádek v rámci administrativy. Jsou tam nějaké úkony, kdy se jednou za čas musí zpracovat velký balík dat a někam poslat. Ročně máme v asistenci víc než 150 klientů a stále se rozrůstáme, takže je potřeba mít systém.
Je to pro tebe větší stres než tvorba rozpisů pro asistenty?
Mám teď větší zodpovědnost za Domov jako za celek. Před tím jsem měla zodpovědnost čistě za ten svůj tým a svoje klienty. Paradoxně je ale tahle pozice klidnější a méně stresová, protože když už přijde nějaká stresová situace, tak je to taková jedna velká vlna a přijde očekávaně s daným termínem. Například nějaká kontrola, která je nahlášená. Kdežto vedoucí musí být ve střehu pořád, protože stresová situace přichází většinou nečekaně a v nejméně vhodnou chvíli. Někdo třeba onemocní a je potřeba všechno zreorganizovat a pokrýt služby, aby ten výpadek nenarušil chod týmu.
Z toho, co jsem zatím slyšela, si vlastně nejsem moc jistá, jestli jsi ráda, že jsi nabídku dělat koordinátorku přijala…
Já bych se o tu pozici sama nepřihlásila, ale když holky řekly, že bych to měla vzít (smích), tak jsem do toho šla a nelituju…
Takže nějaké stoupání po kariérním žebříčku nebylo tvojí prioritou?
Já obecně nejsem člověk, který se někam tlačí, spíš nechávám věci plynout. Pořádně jsem nevěděla, co mám jít studovat, ani na škole jsem neměla žádnou vysněnou práci. Do Domova jsem se vlastně dostala po neúspěšných státnicích, kdy jsem měla mezeru před dalším pokusem a kamarádka, která v Domově pracovala, mi řekla, že je tady sháňka po asistentech.
Takže Domov je tvoje první a zatím poslední pracovní zkušenost?
Taková ta dospělácká, na plný úvazek, ano. Začínala jsem jako asistentka na chráněném bydlení, kde jsem toho po čase, asi po třech letech, začala mít moc. Byla jsem vyhořelá z pořád stejných klientů a rutiny a už to bylo v takové fázi, že budu muset odejít. Nicméně se měl otevírat nový tým a mně bylo přislíbeno, že když vydržím, tak bych se pak stala vedoucí toho týmu. To pro mě byla taková první výzva. Ne že bych nějak stála o pozici vedoucí, byla to spíš možnost úniku z toho chráněného bydlení. Pak se k tomu přidružil tým SEN (senioři). I tady toho bylo jeden čas hodně, jednu dobu dokonce tolik, že jsem musela i odejít. Ale odešla jsem jenom na měsíc a pak se zase vrátila. Aby se mi trošku ulevilo, tak došlo k rozdělení týmů VIN a SEN, já jsem si nechala SEN… A potom zase shoda okolností a náhod mě přivedla k tomu, že jsem se stala koordinátorkou osobní asistence.
Co tě přimělo se do Domova vrátit?
Skončila jsem v listopadu, takže jsem měla volný prosinec, kdy jsem měla nějaké brigády a úplně jsem nějaké místo nehledala. A zase to byla spíš shoda náhod, že tehdy za mě nastoupila nová vedoucí, která to nějak nezvládala a chtěla končit, takže tu bylo to volné místo. A já jsem si mezitím vlastně odpočinula, když jsem najednou nebyla v těch každodenních problémech a stresových situacích, tak jsem na ně zapomněla a vlastně jsem se mohla vrátit. Chyběl mi taky kolektiv, právě ty ostatní vedoucí.
Už bylo řečeno, že novou pozici jsi začala vykonávat v březnu. To jsi v podstatě skočila rovnýma nohama do nouzového stavu, že?
Je pravda, že to bylo poměrně náročné. Především v situaci, když se na mě obracelo okolí a chtělo vědět, co a jak máme dělat v nějakých situacích, jak postupovat, a já sama moc nevěděla. I teď musím hodně věcí dohledávat.
Jsou informace, které přichází z kraje nebo města, dostatečně přehledné?
Řekla bych, že úplně přehledné nejsou. Vše si musím několikrát přečíst, abych se ujistila, co je tím myšleno. Dokumenty jsou psané takovým tím oficiálním úřednickým jazykem. Dost věcí dáváme dohromady i sami. Narážíme na konkrétní detaily, které prostě nikde popsané nejsou… Takže se řídíme nařízením, ale vnášíme tam i tu praxi a znalosti, co vůbec je a není možné.
Když se myšlenkově vrátíš do března, pamatuješ si, jak jsi ze začátku všechny ty zprávy o nějakém viru vnímala?
Úplně přesně si pamatuju, kdy na mě dolehl strach. Jela jsem do práce dvanáctkou, která je běžně dost plná, a tentokrát jsme v ní seděli tři. Tehdy jsem se skoro i rozbrečela, to mě dostalo… Ale zase jsem si říkala, že si musíme dát všechny ochranné pomůcky, dodržovat hygienická opatření, a to je všechno, co můžeme udělat.
Velmi brzy jste asi museli zareagovat opatřeními i v terénu…
On spíš ten terén zareagoval sám. Hodně služeb se zrušilo, nebylo jich tolik potřeba, protože rodinní příslušníci našich klientů třeba najednou nemohli do práce, takže se postarali sami. Klienti měli taky strach, aby k nim někdo zbytečně nechodil a něco nepřinesl. Takže zůstaly jenom opravdu ty nejnutnější služby, které by se bez nás neobešly, a práce pro samotné asistenty bylo málo. Myslím, že plný pracovní úvazek měl za den třeba jen jednu hodinovou službu. Snažili jsme se to dělat tak, aby to bylo spravedlivé vůči všem. Aby třeba asistenti, co dojíždí, měli jeden den víc služeb a druhý den nemuseli.
Je to stejné i teď?
Právě, že není. Na jaře se všichni báli a teď už jsou všichni jenom naštvaní. Druhá vlna se dotkla především týmu B (děti a osoby s mentálním postižením), kde odpadly doprovody do škol, ze škol apod. Jinak si troufám říct, že ostatní týmy jedou jako za běžného režimu.
Jaké opatření tedy musí asistenti při službě dodržovat?
Zatím jsme neměli (opět ťuká na dřevo) žádného nakaženého klienta. Takže v tuto chvíli jsou opatření všude stejná – asistent musí mít roušku stále, klient musí mít roušku, pokud se nejedná o hygienu a podání stravy. A samozřejmě dezinfekce ideálně všech ploch, kterých se asistent dotkne. Takové základní opatření, jako je mytí rukou a dezinfekce rukou, to považuji za samozřejmost kdykoliv. A kdyby byl nějaký klient rizikový, protože měl kontakt s někým nakaženým, tak jsme doporučovali manipulaci v rukavicích, případně samozřejmě vybavíme asistenty respirátorem, štítem, oblekem…
Je nějaký kontrolní mechanismus ze strany Domova, který dohlíží na dodržování opatření?
Není. Věříme a doufáme, že jsou asistenti rozumní a klientům to třeba sami připomenou. Je to hodně individuální, z nošení roušek jsou i výjimky, například u klientů s mentálním postižením.
Být asistent se zdá být v této době hodně rizikové povolání. Jak ho podle tebe vnímá veřejnost? Docení tu náročnost?
Jako, že by nám někdo tleskal, to netleská. Ale já nevím, mně tahle doba nepřijde až tolik speciální. Ta práce je náročná i normálně, tohle už není až taková změna, i když roušky to samozřejmě ztěžují. Člověk se i u méně náročných úkonů zadýchá, je to často otravné. Problematická samozřejmě může být situace, kdy třeba klient ze strachu neřekne, že je nakažený nebo měl kontakt, protože nechce přijít o služby. Tím ale škodí jen sobě, protože když nepřijmeme zvýšené opatření, které bychom u takového klienta zavedli, a asistent se třeba nakazí, tak se může opravdu stát, že službu pak nebudeme moct pokrýt.
Jaký podíl klientů se bez naší pomoci vážně neobejde?
Máme dost klientů, kteří by v případě rušení služeb museli odjet například k rodině a tam nějakou dobu přečkat. Ale je i nějaké procento těch, kteří se bez nás prostě neobejdou. Takže tam není možné, abychom nefungovali.
Ve zdravotnických zařízeních je velký problém, když vypadne naráz velké množství pracovníků. Bojíš se toho?
Vím, že jsou některé brněnské organizace, kde se to stalo. Kdyby se to stalo v nějaké velké míře u nás, tak by se asi musely zrušit nebo pokrátit právě služby, které nejsou tak nezbytné. Jsou týmy, které teď mají méně práce, takže věřím, že by se to nějak poskládalo. Kdyby byl klient, který je nakažený, tak by se vyčlenil určitý asistent, který by chodil jenom k němu, třeba já… Nemáme dokonce ani žádnou maminku asistentku, která by byla doma na OČR. Ale vedoucí se jim samozřejmě při skládání služeb snaží vyjít vstříc, aby to šlo skloubit s péčí o dítě… Musíme teď prostě zatnout zuby, jsme v tom všichni společně.